Úspory tepelné energie úzce souvisí s provozními režimy vytápění, volenými odběratelem tepla. Obecně platí, že nedotápění budovy o 3°C ohrožuje bytový fond vlhkostí a plísněmi a naopak přetápěním o 7°C není dosaženo žádných úspor tepla proti nezateplenému stavu. Plná návratnost investic do regulační techniky a do zateplování budov proto vyžaduje, aby otopná soustava automaticky zabránila nechtěnému přetápění objektu a přitom plně využila tepelných zisků k úsporám tepla. Tyto podmínky však zajišťují pouze termohydraulicky seřízené a termicky vyvážené otopné soustavy, ale nikoliv soustavy projektované a seřízené klasicky. V klasicky seřízených soustavách se místo skutečných úspor tepla většinou dosahuje pouze úspor domnělých, uživatelským snižováním vnitřní teploty vytápěných místností. I malé zvýšení vnitřní teploty místností lze překvapivě citelně poznat na fakturaci za tepelnou energii. Vypínání a plné otevírání otopných těles vede především v bytových domech s ústředním topením k poruchovým stavům vytápění, hlučnosti a neekonomickému provozu otopné soustavy.
„Příliš šetřiví sousedé“
Teploty v nevytápěných místnostech, obklopených vytápěnými místnostmi, se většinou pohybují v rozmezí 10 °C až 16 °C a tato teplota některým lidem „stačí“, i když okolí na jejich šetrnost doplácí. Poklesne-li vlivem jejich „šetření“ teplota v našem bytě o pouhé 3 °C, zaplatíme za to o 20 % více, ale nejen my. O těchto 20 % zaplatí za své vytápění více i všichni ostatní, kteří se „šetřivým bytem“ sousedí.
Nešetříme, protože dodavatel tepla „topí, jako kdybychom objekt zateplený neměli“
Tato argumentace jen dokazuje, že otopná soustava je vyprojektována, seřízena a vyvážena chybně. V každé soustavě s termostatickými ventily je spotřeba tepla řízena vnitřní teplotou místností a nikoliv jen hydraulickým seřízením a vyvážením, které jsou jediným výsledkem klasického projektování, klasické diagnostiky a dalších klasických postupů. Klasické postupy projektují, seřizují, vyvažují nebo diagnostikují otopné soustavy, jako kdyby žádné termostatické ventily neměly a proto k úspěchu nevedou.
Nechceme seřizovat soustavu, dokud nemáme zatepleno
Toto je zásadní omyl, šířený klasickými projektanty z nepochopení toho, co má vlastně úprava otopné soustavy řešit. Klasické úpravy vycházejí z mylného přesvědčení o správnosti klasického projektování soustav s termoregulačními ventily (TRV) a proto se zaměřují převážně na výměny armatur, snížení průtoků „seškrcením přebytečného tlaku“, nebo dokonce „zmenšování otopných těles“. Nic z toho správné není a ničím takovým správného, nehlučného a úsporného provozu soustavy po zateplení budovy nedosáhneme. Pokud je otopná soustava správně osazena armaturami podle zákona 406/2000 Sb., a pokud osazené armatury umožňují přesné plynulé nastavení projektovaných hodnot, není potřebné instalovat nic a celá úprava spočívá jen v seřízení soustavy.
Správné seřízení otopné soustavy po zateplení budov projektované průtoky prakticky nemění a průtoky jsou stejné u budov zateplených i nezateplených. Stejné je proto i nastavení všech armatur a je lhostejné, zda úprava otopné soustavy byla provedena v budově zateplené nebo nezateplené. V obou případech zajišťuje správná úprava soustavy její správné vlastnosti, tj.:
- Aby garantovala správné nehlučné vytápění všech otopných těles, bez ohledu na jejich vzdálenost od tepelného zdroje.
- Aby zabránila nechtěnému přetápění objektu.
- Aby reagovala na tepelné zisky jako na poruchovou veličinu nastavených regulačních procesů a byla schopna tepelných zisků plně využít k úsporám tepla.
Stačí hydraulické vyvážení?
Na Internetu se to v nabídkách i diskusích hemží ujišťováním, že hydraulické nebo hydronické vyvážení soustavy odstraní problémy a že takové vyvážení potřebují otopné soustavy po zateplení budov. Ve skutečnosti potřebují správné vyvážení všechny soustavy bez ohledu na stav zateplení budov, ale pouhé hydraulické ani hydronické vyvážení požadovaný výsledek nezajistí. Na tomto místě je proto potřebné naplno říct, že klasickým vyregulováním soustav podle klasického projektu nebo podle naměřených vnitřní teplot místností, se správná funkce soustav s termostatickými ventily zajistit nedá a jde jen o další omyl v tomto oboru. I kdyby takový odborník přesně znal průtoky, aktivující teplotní čidla ke správnému zdvihu kuželek TRV a tím i k určení rozdílů mezi naměřenými a správnými hodnotami, musel by vyregulování soustavy provádět jedině při venkovní teplotě, odpovídající výpočtovému stavu soustavy. Musel by tedy čekat, až bude venku - 12 °C, popř. - 15°C protože tak jsou projektovány téměř všechny soustavy a soustava mimo výpočtový stav projektované parametry nemůže mít. Běžná praxe je však taková, že příslušný „odborník“ přijde do suterénu „třeba ve středu večer“, vybalí měřicí přístroje, něčím zakroutí a vystaví fakturu. O účelnosti jeho návštěvy a jeho „odborného zásahu“ můžeme teď přemýšlet sami.
Podrobnější informace o úsporách tepla správnou regulací otopné soustavy naleznete v článcích J. V. Ráže, DiS. na www.tzb-info.cz/autori/jiri-v-raz, z nichž vychází také celý tento příspěvek.
